+420 603 964 225 - denně od 9:00 do 18:00 stepanka@dotekpritomnosti.cz

POBYT VE TMĚ – 6 dní

Proč do tmy?
Je to už skoro 10 let, co jsem v časopisu REGENERACE číslo 11/2003 náhodou narazil na rozhovor s Holgerem Kalweitem o jeho zkušenostech s dunkelterapií. Od té chvíle mi bylo jasné, že se budu snažit vyzkoušet pobyt ve tmě i na sobě. Nelákala mě ale možnost tmy, kterou komerčně nabízí Beskydské rehabilitační centrum v Čeladné ani nabídky od lidí, kteří jsou sdruženi kolem Lyricuse. Až když jsem narazil v červenci 2013 na rozhovor se Štěpánkou Trenz v magazínu MAITREA, moje intuice mi říkala, že tohle může být příležitost i pro mě. Naplánoval jsem si a domluvil týdenní pobyt, který mi měl ukázat, jak jsem tmu schopen snášet. Neměl jsem žádná velká očekávání – primární pro mě bylo hlavně projít touto zkušeností.

Lysice jsou krásné
Hned po příjezdu v pondělí 9.9. jsem potřeboval chvíli počkat, než Štěpánka dorazí domů a tak jsem se prošel po okolí krásného zámku a jeho zahrady. Kroky mě dovedly až do zámecké obory a po následné telefonické navigaci od Štěpánky jsem se trefil i na cestičku k altánku, kam zpravidla chodí lidé při výlezu ze tmy. (Rozhodně každému doporučuji předem se seznámit s cestou, protože před svítáním se to jinak nemusí hledat snadno.) Samotná obora je natolik rozlehlá a krásná, že tu můžete trávit klidně i celý den – slíboval jsem si, že se sem určitě musím ještě vrátit.

A přišla tma
Po obědě u Štěpánky doma jsem se ubytoval ve svém novém útočišti a když jsem si osahal všechno důležité vybavení a rozložil svých pár osobních věcí, bez váhání jsem pozhasínal světla. Zbytek prvního dne a následující noc mi nepřipadalo nijak zvláštní ani obtížné pohybovat se jen s pomocí hmatu. Už od druhého dne se ale ozýval můj VELKÝ VNITŘNÍ ŠÉF (dále VVŠ). Protože jsem si před tmou nastudoval trochu teorie o fungování levé a pravé mozkové hemisféry, bylo mi jasné, že se VVŠ nebude chtít jen tak vzdát odměřování času a představ o okolním prostoru. A bylo to opravdu tak! Až do třetího dne jsem neztrácel díky zvukům zvenčí (u Štěpánky byli řemeslníci) alespoň přibližnou představu o čase. Pak ale přišlo mé radikální rozhodnutí – od 3. dne večer jsem si aplikoval špunty do uší a chtěl jsem je tam nechat až do konce. Prožitky tmy tím nabyly hodně na síle – čas začal být pouze subjektivní pojem a vnější zvuky jsem vnímal jen nepatrně. Potvrdilo se mi ale, nakolik je sluch vlivný iniciátor strachu. Pokud zaslechnete i navzdory špuntům zvuk, který nedokážete zařadit nebo vyhodnotit, okamžitě začne pracovat vaše fantazie. A bohužel mívají přednost myšlenky na situace, které mohou být ohrožením. Také zvuky uvnitř těla nabudou se špunty velmi na intenzitě. Kvůli tomu jsem si také prožil svou slabou chvíli ve sprše, kdy se mi náhle rozbušilo srdce a přišla panika a strach. Díky prohloubení dechu a soustředění na 1. a 4. čakru se mi podařilo to ustát, ale byla to síla.

Náš mozek je na tmu vybaven
Mile mě překvapilo, jak dobře funguje prostorová paměť ve tmě. Nezažil jsem problém s tím, že bych nemohl něco najít. Dobře jsem si vždy pamatoval, kam odkládám věci a ony kupodivu zůstávaly na svém místě, takže jsem je pak i snadno nacházel. Už první den ale bylo výzvou si třeba namazat chleba máslem. Už jen při této prosté činnosti jsem se přesvědčil, jak dokonale umí mozek zpracovávat hmatové podněty. Protože ale příslušná oblast mozku pro vidění neměla co na práci, už od 2. dne jsem zaznamenával, že vlastně vůbec nejsem ve tmě! Zrada byla ale v tom, že veškeré zrakové vnímání se neměnilo, ať už byly oči otevřené nebo zavřené. A tak jsem často zaznamenával, že v místnosti jsou třeba kamenné stěny a vysoká stropní klenba – samozřejmě to byl jen přelud, ale působil velmi věrohodně. Zjistil jsem, že oční škrabošky, které byly ve tmě k dispozici, tlačí na oční víčka a pocity začaly být stále více nepříjemné. Jejich nošení jsem zvolil na radu Štěpánky kvůli tomu, aby oči zůstávaly zavřené a nenamáhaly se zbytečnými pohledy do tmy. Naštěstí jsem našel mnohem příjemnější náhradu – byl to hebký bavlněný šátek, kterým mě na tmu vybavila moje žena.

Nedokážu se jen tak povalovat
Pro svůj pobyt jsem si už dopředu určil režim, protože jsem dopředu tušil, že VVŠ mi nedovolí jen tak nečinně lelkovat. Ten sestával z opakovaných sekvencí cvičení, meditace, jídla a odpočinku na posteli. (Z oblíbených sestav jsem zvolil pozdrav slunci v kleku, osm kusů brokátu, harmonizační sestavu, střídavé dýchání a 108 poklon. Ty poslední jsem ale musel po třech dnech vypustit – točila si mi z nich hlava.) Jedině u cvičení a jídla mohu odhadnout, že trvaly pokaždé asi půl hodiny. Další činnosti už svůj časový rámec ztrácely, ale VVŠ to kupodivu akceptoval. Cvičení ve tmě byl nový zážitek a dalo mu také nový rozměr – mohl jsem intenzivněji prožívat pomalé pohyby – třeba i díky tomu, jak jsem cítil na kůži proudění vzduchu. Meditace ve tmě nebyla ničím novým, protože doma medituji hlavně se zavřenýma očima – chyběla mi pouze možnost sledovat plynoucí čas na hodinách, takže pouze podle intenzity ztuhlých nohou odhaduji, že jsem při meditaci sedával déle než obvykle.

Jak se mi jedlo a spalo
Už před nástupem do tmy jsem byl rozhodnut, že jíst budu holýma rukama. Díky tomu přišly nové zážitky: jídlo bylo takto možné si vychutnávat nejen čichem a chutí, ale navíc i hmatem! Štěpánka vaří skvěle, zkoušel jsem hádat, co jsem vlastně jedl, ale byl jsem vždy úspěšný jen částečně. Dodnes mi ale třeba zůstává záhadou, jak jsem si mohl uvařit rozpustnou kávu a vyšla mi z toho jen sladká voda – nikde jsem hmatem nenašel rozsypanou kávu, takže jsem nakonec usoudil, že jsem špatně držel lžičku, když jsem si chtěl kávu nabrat ze sklenice…
Spánek ve tmě byl také trochu jiný – pamatoval jsem si lépe sny, podařilo se mi v nich několikrát i pokračovat. Zjišťoval jsem, že mezi spánkem a bděním jsou méně zřetelné hranice.

Na téma smrti
Předpokládal jsem, že také mě dostihnou vzpomínky ze setkání se smrtí a nemýlil jsem se. V prostředí tmy na to musí narazit ostatně asi každý. Intenzivní byly hlavně vzpomínky na maminku, která zemřela před rokem a vynořovala se moje touha jí ještě něco sdělit. Také se mi hlavou začaly honit mí blízcí, kteří už asi brzy odejdou – slíbil jsem si, že je budu co nejdřív kontaktovat. Měl jsem i sen, kde jsem asi částečně viděl svou vlastní smrt, ale bylo to jen velmi mlhavé – jako by to VVŠ cenzuroval (nebo to snad zasáhl můj strážníček, protože ví, jakou z toho mám pořád hrůzu?)

A na konci budík
Na poslední noc jsem si špunty už dávat nechtěl – už mě z nich svědilo v uších. Protože ale v Lysicích byla zrovna diskotéka, stejně jsem je nakonec použil – před zavírací hodinou ale zvuk zesílil natolik, že jsem si dokonce „užíval“ vibrací z podlahy, takže špunty nebyly moc platné. Pak už sice následovalo hluboké ticho, ale spaní stejně za moc nestálo – byl tu tikající budík a můj neklid před vstáváním. Než jsem pak vylezl ven, počkal jsem si na první zakokrhání kohouta někde v sousedství a pak jsem se obezřetně vydal do obory k altánku. Zjistil jsem, že se při chůzi nemůžu moc dívat pod nohy – točila se mi z toho hlava. Pohled rovně před sebe ale nevadil. Příroda se mi odměnila krásným (byť mlhavým) ránem, takže jsem se po oboře a jejím okolí procházel asi 2 hodiny. No a pak už mě čekalo jen balení, loučení se Štěpánkou a Oldřichem a cesta domů…

Na co jsem ve TMĚ přišel
– můj 6-denní pobyt byl opravdu jen testovací a byl jsem rád, že se mi jej podařilo zvládnout.
– rozhodně to ještě někdy zkusím. Počkám si ale na příležitost, kdy bude možné ve tmě setrvat alespoň 3 týdny. Myslím si, že to podstatné ve tmě by mohlo přijít až po delší době než 1 týden.
– bylo by skvělé, kdyby prostředí pro tmu bylo podobné jeskyni – nebylo by potřeba špuntů do uší, které je těžko mít aplikovány mnoho dní bez přestání. A současné vyřazení zraku i sluchu působí ve tmě určitě intenzivněji.
– nikdy bych nespojoval tmu a hladovku. Vyzkoušel jsem si teď už obojí samostatně, ale hladovka ve tmě je asi jen pro opravdové askety.
– po výlezu ze tmy se dá klidně odjet autem. Necítil jsem se nijak otupělý – spíše naopak. Je ale určitě dobré si dopřát adaptaci v délce nejméně 4 hodin.
– daleko víc než vnější prostředí ale bude pro delší pobyt ve tmě důležitý stav mysli. V rámci přípravy na tmu je vhodné ukončit rozdělanou práci, vypořádat si co nejvíc věcí a věnovat se kultivaci duchovních stránek. Rozhodně je potřeba se dostatečně dlouho vyhýbat konfliktům a televizi!
– nejsem si úplně jistý, jestli bych se dal na delší pobyt ve tmě ve dvou – člověk má hodně co dělat sám se sebou a nikdy nevíte, jak to bude působit na toho druhého… (ověřovacímu testu bych se ale určitě nevyhýbal)
– bylo dobrým nápadem vzít si tibetskou misku. Její vibrace ve tmě jsou skvělým zážitkem!
– napříště bych se mohl pokusit splnit si svůj sen a do tmy si přinést didgeridoo (to si ale musím nejdřív pořídit a zvládnout alespoň základy zacházení s ním…)
– poslouchání hudby ze sluchátek může být také silný zážitek, ale řekl bych, že to povede k promrhání příležitostí, které nabízí TMA (člověk se tím může vzdalovat sám sobě). Bez přehrávače si každý naopak může ověřit, zda i u něj platí, že tou nejlepší hudbou je TICHO…

Ze tmy jsem vylezl v neděli 15.9.2013.
Ještě jednou díky opatrovnici Štěpánce!

V.

PS: autorovi je 57 let, pracuje jako programátor a je pravidelně praktikující jogín (v roli jógového instruktora působil 10 let). Pobyt ve tmě byl jeho prvním zážitkem tohoto druhu – a doufá, že rozhodně ne posledním!