Pobyt ve tmě.
Že bych to chtěl, jsem cítil už dlouho. Měl jsem rád, když jsem zalezl někam do podzemí a vypnul světlo. Člověk si tam jen tak seděl a byl u sebe sama, cítil matku zemi, bylo to jako návrat do lůna… Jen jak v takovém prostředí zůstat? Čas od času jsem hledal takovou možnost, ale nebylo kam zalézt, aniž by někdo rušil.
Po letech jsem četl, že jakýsi němec pořádá pobyty ve tmě. Nadchlo mě to, ale neumím německy.
Po nějaké době jsem zjistil, že už to začal dělat jeden doktor i v ČR. Ovšem když jsem se mailem zeptal na podmínky, odpověď mne zdrtila. Cena za týdenní pobyt přesáhla moje možnosti (několikanásobek rozpočtu třítýdenní dovolené) a informace, že se musím objednat půl roku až rok dopředu mě také přišla úchylná.
Jak mám rok dopředu vědět, že bude ta správná chvíle a rozpoložení mysli na absolvování pobytu ve tmě?
Pak jsem jel z týdenního meditačního pobytu s naší školou jogy a s kamarádem Honzou jsme si ještě zašli na večeři. Nějak jsme se v řeči dostali i na téma pobytu ve tmě a já mu říkal, že bych moc rád, ale že je v podstatě nemožný sehnat místo, kde by člověk nebyl rušen. No a Jenda mi povídá, že zná dva lidi, kteří pobyty ve tmě dělají a večer mi poslal na ně kontakt. Podíval jsem se na nějaké fotce Štěpánce do očí a bylo rozhodnuto, koho z těch dvou oslovit. Měl jsem pocit, že jí dlouho znám z někdy z minula. Napsal jsem jí a světe div se, někdo jí odřekl termín za dva týdny, tedy v době, kdy já jsem měl v práci naplánovaný další týden dovolené. Cestu na kole do Francie jsem tedy zrušil a odjel vlakem do Brna a pak do Lysic.
Padli jsme si do oka a začali si v podstatě okamžitě tykat.
Dohodli jsme se, že minimálně prvních pár dní chci pobyt absolvovat s půstem jen s příjmem vody, a že první dva dny chci být sám bez její návštěvy.
Ukázala mi prostor, kde jsem měl absolvovat svou cestu k sobě. Ložnici, koupelnu s WC a obytnou místnost s kuchyňkou a nechala mě osamotě. Chvíli jsem chodil od zdi ke zdi a snažil se setřást nervozitu, která na mě najednou spadla. Oblečení a všechny své věci jsem si pečlivě vyrovnal a rozdělil, prostě aby až se zhasne, jsem mohl poslepu vše najít. Ještě jednou jsem si prošel prostor, který se měl na deset dní stát mým domovem, zhasnul vypínače a přelepil je připravenou páskou, aby se nedaly rozsvítit náhodným dotykem při šmátrání po zdi a zůstal ve tmě.
Sám.
První dva dny jsem v podstatě celou dobu spal a vůbec neměl přehled o čase. Vypětí z posledních pracovních dní před pobytem a obrovský spánkový dluh si prostě vyžádaly své.
Pak se najednou ozvalo ťukání na dveře a Štěpánčin hlas. Povídali jsme si o tom jak mi bylo, co jsem viděl a a zažil. Po všechny další dny to pak bylo jediné měřítko toho, že je další den.
Každý den byly další a jiné zážitky. Někdy jsem se na povídání těšil a usmíval se a měl radost a nadšeně Štěpánce vyprávěl kam jsem se sám v sobě dostal a před usnutím měl pocit, že to asi zkrátím, že už další pobyt nepotřebuju, protože už není kam dál a byl spokojený sám se sebou. Další den po probuzení a krátké meditaci ještě na posteli jsem viděl všechno jinak a bylo mi ze sebe sama tak zle, že jsem se po čtyřech doplazil na záchod a dávil žaludeční šťávy a zvracel svou duši do porcelánu a obracel se uvnitř na ruby.
Při dlouhých meditacích, podle stupně ztuhlosti nohou několikahodinových, jsem se dostal na místa ve své duši, o kterých jsem nevěděl, na místa, která jsem pohřbil, k Bohu, k sobě.
Strávil jsem hodiny a hodiny pláčem (předtím jsem asi brečel z jiného důvodu než bolestí naposledy v mateřské školce neb „chlapi přece nebrečí“), který mne očišťoval. Znovu jsem prožíval situace v životě, které jsem myslel, že jsou dávno pryč a na které jsem si roky či desetiletí nevzpomněl. Omlouval jsem se za věci, které jsem provedl ať úmyslně či neúmyslně a prosil za odpuštění ty, jimž jsem ublížil. Další den jsem odpouštěl všem těm, kteří ublížili mě a já ty jizvy a rány nosil v sobě. Některé víc na povrchu, některé zahrabané hodně hluboko. Ve tmě to vyplouvalo na povrch. To bylo mimochodem mnohem těžší než požádat o odpuštění ty, jimž jsme ublížil já.
Každý den přišla Štěpánka a zeptala se jestli si chci povídat a o čem. Já jí povídal o tom, co jsem od její poslední návštěvy prožíval a kam jsem se na cestě k sobě dostal. Ona většinou poslouchala a položila pár otázek, které mi daly jiný úhel pohledu. Někdy jsem to přešel, častěji mě to však nasměrovalo někam dál. Někdy jsme spolu vášnivě diskutovali, někdy mne nechala se vypovídat či vybrečet. Když mi bylo asi v polovině pobytu nejhůř, požádal jsem zda bych jí mohl obejmout, protože jsem se asi nikdy předtím necítil tak osamělý a díky tomu našel další sílu v sobě ten pobyt dokončit. Bylo to zástupné obejmutí s matkou, babičkou, se všemi milenkami a kamarádkami i s ní samou za sebe… vše najednou v jedné chvíli.
Byly chvíle, kdy se mi celý vnitřní prostor zhroutil. „Viděl“ jsem zdi v místch, kde nebyly a třeba z tekoucí vody či jiných bláznivých „materiálů“. Nebyl jsem si jist, kde co je a do dveří šel po čtyřech, abych se nepraštil do hlavy o trám, který se najednou posunul strašně nízko…
Byly chvíle, kdy se okolo mne „rozjasnilo“ a já viděl všechny předměty a zdi okolo. Všechny hrany tak jakoby jemně světélkovaly jako trochu nasvícený „fosforový“ plast. Byl to zvláštní pocit vidět okolo sebe v absolutní tmě a natáhnout ruku a bez problémů s naprostou přesností uchopit jakýkoli předmět.
Byly chvíle, kdy se ztisícinásobila moje arachnofobie a já viděl a cítil pavouky všude okolo sebe. Byly z nich zdi, lezly po mě byly v přijímané potravě, na lžíci, nedalo se jim utéci. Nejdříve jsem myslel, že zešílím, ale postupně mi to začalo být jedno. Jednu dlouhou meditaci jsem strávil omlouváním se a prošením za odpuštění všem, které jsem v tomto životě zabil či se jinak o jejich smrt zapříčinil. Přicházeli ptáci, krávy, vepři, zajíci… komáři, mouchy apod. přišly v hejnech. I pavouci. „Držel“ jsem v rukou pavouka a líbal ho na kusadla, tekly mi potoky slz a prosil za odpuštění. Pak téměř zmizeli. Od té doby jsem schopen se na pavouka podívat bez okamžité paralýzy celého těla a husí kůže na níž by se dala strouhat mrkev. Několikrát jsem dokonce sekáče holou rukou vyhodil z bytu apod., což bylo před tmou naprosto nemyslitelné!
Štěpánka se mne každý den ptala, jestli chci stále zachovávat půst. Netlačila, nenutila, jen se vždycky zetala. Asi pátý či šestý den, jsem cítitl, že půst stačí, že chci začít jíst a řekl jí to. Dohodli jsme si omezení mého jídelníčku (bez masa, cukru bílé mouky atd.) a já si pak několik dní vychutnával chutě jako nikdy předtím ani potom. Výborné a chutné jídlo. Intensita chutí znásobena na nejvyšší možnou mez. Několikrát jsem zkoušel předtím chuť oliv a nikdy mi nezachutnaly. Tady jsem je měl jako překvapení v rýži a od té doby je miluju. Čerstvě natrhané třešně a jejich chuť mne vynesla do neskutečných výšin slasti. Na co ale nezapomenu bylo Tahini s medem. Když jsem dojedl tu úžasnou symfonii chutí, které Štěpánka říkala jídlo a chvíli si to vychutnával, tak jsem se rozhodl zkusit to Tahini s medem, když o tom Štěpánka básnila jako o pochoutce. Podařilo se mi nahmatat skleničku i lžíci na lince, otevřel jí a jednu polévkovou lžíci si strčil do úst. Celým tělem mi proběhlo zachvění. Nohy mne přestaly poslouchat a já se probral klečící vedle linky, když odeznělo chvění a třes neskutečné slasti. Bylo to skoro jako orgasmus. Nechápal jsem. Nic podobného jsem nezažil. Prodloužil jsme si ten pocit dalšími dvěma lžícemi, které jsem nechal pomalu rozpouštět na jazyku. Druhý den jsem dojídal zbytek a bylo to nádherné, ale už to nebylo ani náhodou tak intensivní jako první sladká chuť po několikadenní absenci chuti a světla.
Pocitově po mnoha letech a zároveň i několika okamžicích pobyt skončil. Poslední povídání se Štěpánkou, která mi na verandu položila mapu, jak se dostanu na kopeček nad Lysicemi a dala mi budíka na hodinu před svítáním. Probudil jsem se o pár chvil dříve než budík začal zvonit a byl nervózní jako před prvním rande. Neskutečně jsem se těšil a zároveň se mi vůbec nechtělo.
Se zavřenýma očima jsem po mnoha dnech otevřel dveře ven. Jistě, celou dobu byly odemčené a mohl jsem je otevřít kdykoli, ale nechtěl jsem to udělat. Teď jsem je otevřel, otočil se zády k nim a pomalu otevíral očil. Byl jsem tím bledým svitem noci (byly asi čtyři hodiny ráno) jenž se odrážel od zdi oslněn a chvíli si zvykal na to, že vidím. Oblékl jsem se, vzal si mapku a šel hledat cestu. Pouliční lampy jsem proklínal, zakrýval si oči a slzel bolestí. Za chvilku jsem vylezl na kopeček a díval se do kraje. Barvy okolo mne se postupně měnily jak přibývalo světla. Oči si postupně zvykaly a celá moje bytost byla u vytržení z toho divadla, které se odehrávalo při východu slunce.
Mystický zážitek.
Znovuzrození.
Pobyt ve tmě byl časem pro mě. Vždycky děláte věci pro jiné a vnímáte ostatní život okolo sebe a člověk v podstatě nikdy nežije jen pro sebe a dokonce z většiny žije vlastně venku mimo sebe. Ve tmě ne! Nikdo jiný než já tam nebyl. Zrak, který je hlavní branou vnímání vnějšího světa je vyřazen z činnosti. Druhá největší brána ven je sluch. A ten také najednou nemá co zpracovávat. Jsem sám a nikdo nemluví, nehraje hudba a není téměř nic slyšet, jen občas v hluboké noci vzdálené zvuky jako slabý zvuk projíždějícího náklaďáku apod.
A najednou je člověk u sebe. Neutíká od sebe pryč k jiným lidem, věcem, stromům. Není možnost se kochat západem slunce ani civět na idiotský program televizních obrazovek.
Najednou člověk začne žít sám se sebou a v sobě.
Najednou je snažší si hrát s energiemi a tvarovat je podle svého přání a tvořit z nich třeba i další bytosti.
Najednou je snažší dostat se v sobě i ke hlubokým blokům a ranám z dětství a prožít je znovu a sám si je odblokovat, rozpustit a jít dál už bez nich a jejich omezení.
Najednou je snažší meditovat a dostat se dál než kdykoli předtím.
Viděl jsem jiné planety.
Potkal jsem Boha.
Byl na výletě v Matce Zemi.
Navštívil mne Ďábel.
Změnil jsem se.
Hodně.
Moc.
Napořád.
A jsem rád.
A ve Štěpánce jsem našel spřízněnou duši a úžasnou kamarádku.