Paní Kristýna nám poskytla své zápisky z pobytu ve tmě, necenzurované, tak, jak si je zapisovala – surově pravdivé…
Věřím, že můžou být velmi zajímavé zejména pro ty, kteří si vůbec nedokážou představit, co člověk, zavřený 7 dní ve tmě, pořád dělá…
9. 11. ČT – 2017
V noci ze středy na čtvrtek
SEN o letargickém miminu:
dítě leží a skleněným pohledem se dívá před sebe a sípá…
Spontánně hned na to:
Vnor vnitřní dítě (3)
Vnitřní dítě je v pohodě, ale dovedu ho k tomu miminku ze snu. Vynoří se událost těsně když jsem se narodila a odnesli mě od mamky na novorozenecký sál. Kde jsem se tu vzala? Kde to jsem? Co tady dělám? Strašný zmatek, pláč nechali mě uřvat – letargie, odpojení od těla šokem. Vysvětluji, konejším…
Během čtvrtečního dne:
Vracení z lůna (2) – velmi silný vnor
Otec: Projekt Kryštof. Když připustil že jsem dcera dárek se změnil na podobu živého inkubátoru pro dominantní geny mého muže, jsem jen prostředkem pro pokračování cizího rodu. Vracím mu to akvárko: „Na a můžeš si v něm třeba chovat rybičky…“ On se vyjeveně dívá a já se dlouho, dlouho nahlas směju. Je to výrazně očistné.
Vnor početí
Vidím rodiče zvrchu. Otec válcuje máti, ona se mu oddává, ale moc prostoru nemá, co do hladiny vzrušení je daleko za ním. (Jako já za Petrem.) Jak jinak? Je to jen nástroj jeho genů a požitku. Vnitřní dítě pláče: „Tatínek ubližuje mamince.“ „Nech je,“ říkám. „Je to jejich věc… ať dělají co umí. My poděkujeme Matce Zemi, že ti vytvořila tělo a Bohu Otci že mu vdechl duši.“
11.11.17 SO
…silná bolest na solaru, velmi silná a já jasně vím, že mi mé nejhorší já klove do jater a do solaru. Chci s tím pryč!! Dychtivě sjedu do sklepení jako blesk.
Vnor k nejhoršímu já – nejsilnější ze všech vnorů – KLÍČOVÝ!
Zvířecký řev jako od netvora, mlácení do mříží, ještěr. Otevírám mříže a sudávám mu okovy. Dostávám naprosto jasné instukce.
Nejdřív předvedu neznámého muže. Tuším je to zastupitel všech mužských tyranů z minulých životů. Vykleštím ho, zlynčuji a vybiju celý jeho mužský rod a nechám nadosmrti posluhovat ženám.
Následuje děda J. Zmlátím ho pěstmi do tváře, paralyzuju drtivým stiskem v rozkroku a ranou spojených pěstí do týla srazím na kolena a skopu do ledvin a pod žebra do jater a nakonec do žaludku.
Následují otec, máti, Petra, manžel, ale to už není zdaleka taková síla. I když Petra (manžela) nechám znásilnit velkým chlapem a krvácí z konečníku.
Bolest na solaru ještě chvíli po vnoru trvá a pak zmizí…
SEN po tomto vnoru – Babice:
Eskorta v policejním vyvádí z malého domku vetchou stařenku, je to babice.
V sobotu ráno jsem se probudila v povznesené náladě plná síly, radosti a hlubokého pokoje. Cítila jsem se jako bych zdolala osmitisícovku, jako vítěz a king…
Během sobotního dne
Vnor k vyššímu já
Předtím Matka Země: „Vítám tě mé dítě, už tě čekám.“ A Otec Bůh: „ Pojď ke mně mé ztracené dítě.“
Vyšší já. Připomíná mi medůzu. Je hlava, na ní dvě doširoka otevřené oči a tělo je závoj. Volně splývá k zemi a zapouští do ní kořeny. Těmi čerpají energii fyzické těla inkarnací. Závoj je protkán buňkami všech životů. Svítí a oddělují je tmavé membrány smrti. Na hlavě má chloupky a zachytávají signály od jiných vyšších já z kosmického vědomí. Z něj je možné tvořit umění, vztahy, měnit genetickou strukturu, materializovat věci a projekty, je to celá síť. Stojím pod závojem medůzy, po jeho stěnách stéká med poznání. Člověk, kter ým poznání proudí je velkým přínosem pro ostatní lidi, přírodu a svět.
Tak vypadá Boží stvoření. Není přesná hranice mezi Otcem duchem a Matkou hmotou.
Dostala jsem kalich a vyšší vědomí do něj káplo dávku čiré zářící tekutiny. Ptala jsem se jak s ním udržet spojení. Trvalé spojení s vyšším vědomím zprůchodní membrány smrti a moudrost životů je tak uvolněna k použití.
Klíčem je klidné prožívání prosté očekávání a cítění vnitřních impulzů a cyklů, těmi přichází rady pro běžný život.
Můj Pohřeb
Baví se sourozenci, Hela říká: „Kristýna byla ve spoustech věcech mimo. Prostě mimo.“ A pak soucitně a upřímně dodá: „Ale škoda že to nikdy nezažila s žádnou ženskou.“ Brácha všechny rozesmívá aby odlehčil situaci. Měl rád mou originální osobitost.
Nápis na náhrobku: „Jinak snila, jinak žila.“A na tričku na hrudi: „Vyhovím vám“ a záda: „Abych si mohla udělat co chci.“ Skrytý manipulátor. Jedině upřímnost – zviditelnit pro druhé hranice abych mohla otevřeně dělat co chci a neutíkat do světa trávy a snění.
Nejvíc by mě mrzelo: Že jsem nestihla vychovat Alexu. Že jsem neprožila partnerský vztah plný lásky a sexu. Pak asi cestovaní, psaní, obrazy…Neuspokojilo.
Zkoumání poslání
Zkouším si představovat jak skáču padákem do první buňky nynějšího těla. Před skokem jsem zhruba věděla do čeho jdu, že se mi tu spontánně a samo pootvírá pět životů a to mě donutí hustě na sobě pracovat… „Budeš muset,“ slyším jasně.
To je práce na karmě a kde je dharma???
Zkouším to ještě jinak. Promítám si celý svůj život. Zaplétám se však do analýzy proč a proto… zkusím to znovu, jen ho proletět a to už je lepší – základní motivy a události…. No film který běží před smrtí to rozhodně není. Neklid, zmatek, rozladění.
A najednou to pouštím. Udělala jsem vše. Jdu spát. Srdce mi buší a tlak ve spáncích. Z čeho mám takový strach? Že zůstanu trčet na místě bez poznání. Kdy a kde už mi to má dojít než tady a teď??? Že se vrátím domů a vše poběží jak dřív. A nemám od dharmy patetické očekávání…? Co když jsou to ty obyčejné střípky, které už dávno vím? Právě, střípky. Postrádám celistvost, červenou nit.
…Ale stejně, i kdybych viděla celou svou dharmu krásně jak na dlani, pořád je to jednotlivý úkol v jednotlivém životě, dílek z celku. „Marnost nad marnost a zase jen marnost,“ říká Kazatel. Vždy jsem si myslela, že je to beznaděj a zoufalství a ono to zatím je pojmenování vnější reality.
„Bože, vem si můj život. I všechny životy. Prosím. Jsou tvoje. Já nemám nic, co bych ti mohla ještě dát, tohle je všechno, co mám.“
Mám pocit, že z té chobotnice vyššího já je vytažena nahoru plazma a pak jí znovu vrácena…co se s ní stalo…. ? … to nevím…
Důležitý je Bůh ne já. Je krásný, sladký, naplňující.
Vnímám ubohost své existence před Jeho tváří. Pláču. Na tom jsem tolik lpěla. To jsem považovala za život. Pinožení, pachtění, snažení, vlastnění, shromažďování.
Jako když malé dítě přijde k mámě a podává jí s důvěrou usmolený obrázek. A ona se usměje a vezme ho, protože to dítě nic jiného neumí. A ona ho miluje, protože je.
Tak civím do stropu. Nemám žádné myšlenky. Žádná myšlenka mi nestojí za to. Je mi to jedno. Všechno. Ležím v odevzdaném tichu. Jediné co chci, je ležet a naslouchat. Tak dlouho dokud nepromluví. Může to trvat hodiny i dny. Jenže brzy jedu…
12. 11. NE – 2017
V noci ze soboty na neděli
Nemůžu spát, rozbrnkaná. Rozvalím se na posteli na záda, pěkně naširoko. Uvolním tělo a jistě usnu. Najednou slyším zřetelně a přímo u kořene nosu velmi hluboký mužský hlas: „Dobrou noc.“ Otočím se na pravý bok, ucho přikryju peřinou, chci spát. Ozve se silná rána. Někdo uhodil do nerezové mísy na jídlo a pořádně to zazvonilo.
Celou noc ležím v odevzdaném stavu bez myšlenek. Opakuji si jen: „ A Bůh řekl: budiž světlo. To světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila.“Zpívám Te deum. A opakuji třiadvacátý Davidův žalm: I kdybych měl jít údolím smrti, nebojím se protože ty jsi se mnou.A taky: „Om namo Narayanaya.“
To jediné mi dává smysl.
Jsem v údolí smrti, napadá mě. Udělala jsem beze zbytku vše a dál už nemůžu nic, než to odevzdat. A Bůh může promluvit a nemusí. (Neuvědomuju si v té chvíli, že jsem pár týdnů před tmou vícekrát prosila aby mě provedl tmou, údolím smrti a stvořil všechno nové aby řekl: „Budiž světlo.“)
I mala na krku mi přijde jako pupeční šňůra k něčemu co je překonané. Mám chuť ji urvat a hodit ji pryč, představy o Bohu. Projekce a duchovní programy, nic neplatí. Swami, já sama. Mám o tobě tolik představ. Jen Bůh a já.
U levého ucha se mi rozezněl mobil. Ten který byl v té chvíli několik set kilometrů v Praze.
Krátce na to náhlý záblesk mezi očima a jako by mi do těla vnikl proud, proply se končetiny i páteř a já kontrolovala aby mi nezapadl jazyk, …epilepsie…? ale jazyk byl v pořádku. Jen jsem říkala: „Buď se mnou Bože v této chvíli.“ A dřív než jsem to dořekla došlo mi, že on se mnou je právě teď a mnohem víc než kdykoliv jindy. Slyšela jsem se, že jsem zachrochtala jako prase, pak se tělo uvolnilo a byl klid…
Nevím jestli jsem spala a jestli ano tak lehkým spánkem a že je ráno jsem poznala podle pohybu v domě. Cítila jsem se jak po prochlastaném celonočním flámu, vyždímaná, bez energie, přejetá parním válcem. Stav odevzdání trval. Jenže zítra jedu…
v neděli dopoledne
Vnor dharma (2)
S vědomím, že je to jedno a vše je správně.
Dům doma na náměstí. „Máš to tu celé očistit. Své děti a rod.“ „Jak to mám udělat?“ „Tím že se zaměříš na vyšší vědomí… Bez usilování. Staneš se zářičem…“ Praktické nápady kolem kluků přijdou. „Manželovi dáš důvěru. A svobodu volby. Prožili jste spolu dost. Vzorce závislostí, násilí, manipulace, vlastnění i viny… On už s tebou dnes není protože musí.“ „To jsou ostatní. A co já? Má práce?“ Důležité je poslouchat své tělo, prožívání a poznávání přes tělo. To je tvůj způsob bytí. Důležité ho pročistit, pak přijde další tělo.
Sedím na posteli a dívám se před sebe. Najednou si připadám jako Forest Gump. Prostoduchý. Jemu nepřekážela mysl. Chci být taky taková. Prosťáček Boží. Pláču. „Vezmi si mou zasranou mysl, Bože. Nikdy mně k ničemu nepřivedla. Udělej si s ní co chceš. Použij ji jak chceš.“
Odevzdaná mysl je jako dětská mysl. Mizí chronologický čas a hranice mezi naučeným vnímáním a tvořivým plastickým vědomím, které jsme měli jako děti a díky kterému jsme vnímali holograficky. Svou nezvyklostí ty vjemy mohou nahánět strach.
Prolínání nebeskými a temnými stránkami existence k tomu patří. „Čím větší výšiny, tím hlubší propady, to se ti bude dít a to tě nesmí překvapit,“ řeklo mi vyšší já. Bůh je i v údolí smrti, kde zmizí čas a vše čeho by se dalo (čeho by se mysl mohla) zachytit, proto má být mysl Bohu odevzdaná, jen odevzdání ji může zachránit před šílenstvím.
Možná být ve tmě dýl vyplynou další skutečnosti tohoto typu vnímání…
Poslední vnor k Vyššímu já:
„Jaký byl obsah mého vědomí než jsem vklouzla do první buňky tohoto těla? Co mám v tomto životě pochopit? Čemu se mám naučit? Kterou kvalitu mám rozvinout? Odpověď je jednoznačná: Soucit.
13. 11. PO – 2017
V noci z neděle na pondělí
V noci poslouchám budík. Je natažen na ráno. Připravuje mě na návrat do světla a chronosu. Je mi to v podstatě jedno, jestli tu zůstanu nebo půjdu. Naráz si uvědomím, že to není zvuk budíku co slyším. Nevím co to je. Ale můžu ten zvuk nevnímat a zaostřit na budík. Přepínat vnímání… Slyším budík. Vida, jde to! A najednou – stejně jako včera v noci – ten hlasitý jasný zvuk, zese někdo uhodil do mísy.
Za chvíli zvoní budík. Vařím čaj a kávu, usedám do křesla, cvičím kriyi, čekám na svítání. Naráz mně přijdou slova matky Meery: „Stejně jako přijde a odejde radost, tak přijde a odejde strach. Jednoduše to přijměte a pokračujte dál…“
Svítá. Světlo nejdřív visí volně v prostoru u dveří a neopisuje žádný předmět. Není to moc příjemné, je vlezlé. Postupně uvykám. Děkuji Bohu, všem lidským nápomocným bytostem a bytostem světla a své duši za celý čas ve tmě.
Venku mě fascinuje tekoucí voda, lahodí mi doslova jako tělesný pocit v solaru a v srdci, krásně rezonuje.
A malé děti vedou do školky uspěchaní rodiče, hlavu v práci, skoro vůbec nevnímají právě probuzené, vnímavé ratolesti, je mi jich líto… Zároveň mi zní: „Nemůžeš je litovat, přišly se sem učit…“
A slova Babajiho: „Až nastanou zcela jiné časy, vaše srdce bude skákat radostí při pohledu na růži v květu, na dítě…“ To je právě teď.
Dharma: Pes štěká, oheň hoří a já jsem se narodila zvědavá. Proč a proto, co je „za“ a po hlubinách existence.
Cestou zpět v České Třebové:
Pohyb a hemžení lidí na nádraží. Zůstávám v sobě a zároveň vše registruji. Jako tu noc, kdy zněly ty neznámé zvuky a taky šly kolem mě, je to stejné… mysl je vypojena, neúčastním se hmotné reality, užívám si jen čiré vnímání a bytí, jsem…
Kristýna.